Druhý díl z tour deníčku z Myspace.
Voroněž... Důstojné zakončení. Finále. Přesně to bylo v pětistech rukách, které přišly na náš koncert.
Když
jsme se vraceli z Belgradu, získal jsem pocit, že jsem něco zapomněl
udělat... Něco skutečně důležitého... Například něco jako že jsem
nevyfotil dost fotek. Takže když jsme zastavili u benzínky, bylo to
blízko Gubkinu, vyskočil jsem ven, foťák připravený, a našel si na
googlu souřadnice f2,8/28-75. Všiml jsem si jedné zděné katedrály a
vedle ní mě zaujalo jedno poutavé značení, které řidičům oznamovalo, že
vjíždí... Do 21. století. Což vlastně znamená, že před tou
čárou bylo 20. století a za ní 21... Takže v 22. století budete mít
možnost zajet se podívat do 21.:D
Každý si koupil něco k
jídlu. Já ne. Kvůli čemu bych měl jíst to neidentifikovatelné cosi, když
na nás v 17:00 čekala večeře? Navíc náš organizátor Dmitrij Malakhov
své umělce krmí ve velmi dobrých restauracích. Ze své první návštěvy
Voroněže si pamatuju jeden dezert, který bych chtěl všem místním
doporučit. Podávají ho v "100 springs". Pokud mi paměť slouží dobře,
jmenuje se to Palačinky s tvarohovým krémem Philadelphia a
nejrůznějším ovocem. Jsou úžasné. Pokud vám 190 rublů nepřijde jako
mrhání penězi, rozhodně musíte tuhle dobrotu ochutnat.
Příjezd
se trochu protáhl. Náš řidič byl kvůli ledu na silnici velmi opatrný,
což bylo jenom pro naše bezpečí, ale měli jsme už hrozný hlad. Přijeli
jsme v 18:00 a doufali, že něco sníme, ale autogramiáda nám zhatila
plány. Začala kolem sedmé a přišla spousta lidí... Strávili jsme v tom
CD-shopu fůru času, ale já prostě chtěl jídlo, přežíval jsem o vodě už
od 12:00 a rozhodně nejsem tlustý.:) V devět jsme se konečně mohli
najíst v podniku Cosmos a jejich jídlo můžu jedině vyzdvihnout. ID si
tam objednal těstoviny s lososem a byl z nich tak nadšený, že se musel
hodně přemáhat, aby si neobjednal další dvě várky. Respekt kuchařům.
Tohle
vše se stalo 5. prosince. Další den byl s velkým D. V deset jsem přijal
nabídku Julie, jedné místní, a udělali jsme si menší výlet do města.
Myslel jsem, že v létě s MiXem jsme viděli snad všechno, co jsme mohli. A
taky jsem měl pravdu. Během dvou hodin mě Julia a její kamarádky
provedli městem, z čehož byl nejzajímavější obchod se suvenýry v CUS.
Našel jsem tam několik skvělých ale zbytečných koček z červené hlíny.
Věřím, že před Novým Rokem by bylo fajn je tam dojít nakoupit a nabarvit
je... Dostanete tygry.:D
Výlet byl fajn a ve městě jsme
náhodou potkali Niku, přijela z Moskvy... Voroněž je velké město, 900
000 obyvatel, bylo to překvapení. Nakonec nám Julia dala úžasné
tácky, které sama vyrobila ze starých CD.
Dostali
jsme pak ještě další dárky, ale těsně před vystoupením nás Voroněž
překvapila úžasným, čtyřmetrovým bannerem. Bohužel jsme si ho nemohli
vzít, tak jsme na něm aspoň zanechali své autogramy.
Už od
začátku naší návštěvy ve Voroněži jsme cítili, že skutečně "Slot +
Voroněž = 4ever" (nápis na tom banneru), a 6. 12. jsme se o tom znovu
přesvědčili. Snažili jsme se ten banner pověsit na zeď, ale pak jsme si
všimli, kolik lidí v hale bude a pochopili, že to není dobrý nápad. A
nemohli jsme ho přece natáhnout na rukách fanoušků. Ale rozhodně nám
udělal radost. Díky. A hlavně za všechno to děkování po skončení vystoupení.
Dojalo mě to.
Určitě je poznat, že s tímhle vystoupením jsme
byli moc spokojení. Ty předchozí byly také dobré, ale Voroněž... Skoro
ani nemám slov. Scéna nebyla vysoko, bylo tam hodně securiťáků, ale velké skupině fanoušků se povedlo dostat se i tak na scénu. Ten počet
securiťáků, který tam podle organizace byl, je neuvěřitelný. Jeden z
nich po koncertě řekl: "Nikdy bych nevěřil, že tak slušně vypadající
hoši a dívka dokážou způsobit takové věci. Moje tělo se skoro odmítá
pohnout!" Zkrátka to bylo super, to místo málem explodovalo!
Vždycky
si z první řady vyberu dívku jako zdroj inspirace. Nebo klidně i víc
holek. Tentokrát tam byla jediná a byla tak krásná, že jsem jí tituloval
Miss Voroněž. Přímo před ní stál securiťák a ona zvedla ruce a každou
mu položila na jednu stranu hlavy. Ten bodyguard se evidentně ze všech
sil snažil nenavázat orální kontakt. Měl jsem z toho rozporuplné pocity.
A taky se musím jednomu z chlapů omluvit, že jsem mu šlápl na ruku. Doufám, že všechny jeho prsty jsou v pořádku.
Jediné,
co se nakonec podělalo, byl ten zatracený notebook. Absolutně odmítal
komunikovat. A zvuk elektroniky taky vždycky nefungoval. Počítám, že
toho si musel každý všimnout. Dudovi muselo přibýt několik šedin,
protože jeho metronom také zmizel, ale hrál rytmicky a žádné chyby
neudělal, všichni jsme mu potřásli rukou...
Díky, Voroněži. Díky, Dimo, Natašo a Christino, za vaši péči, už se těšíme, až za vámi zase přijedeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat