Zjevení Darii Stavrovič (známé též jako Nookie) v soutěži Hlas v
roce 2016 přijali mnozí diváci skepticky. Stavrovič se ale nakonec
dostala až do semifinále. O tom, jak se její život změnil po Hlasu a
proč je ráda, že nevyhrála, se rozpovídala pro PeopleTalk.
První
snahy zpívat v rockové skupině se u mě objevily v 15 letech. Dál už šlo
všechno samo od sebe - studovala jsem na Institutu současného umění na
fakultě klasického a estrádně-jazzového zpěvu, paralelně s tím jsem se
od roku 2006 (původní článek tady má překlep a uvádí rok 2001) stala součástí skupiny Slot a koncem roku 2012 jsem založila svůj sólový projekt Nookie.
Kamarádi
mi už dávno říkali, že bych se měla přihlásit do výběru naslepo,
přemluvili mě až v pátém ročníku soutěže. Vybrala jsem si skladbu Zombie
od The Cranberries, otočili se všichni čtyři kouči a já si vybrala
Lepse.
V průběhu soutěže jsem měla absolutní svobodu, mohla
jsem si dělat, co jsem chtěla, zpívala jsem covery písní, které mám
ráda. Bylo neobyčejné, jak mě všichni podrželi. Být to čistě na mě,
zpívala bych pouze svoje autorské písně, ale o tom ta show není.
Komplikace nastali pouze při vystoupení s hvězdou. Chtěli jsme původně
pozvat Nikolaje Noskova - dokonce jsem volala Dimovi Bilanovi (jeho tým nakonec Noskova pozval jako první),
ale nepodařilo se mi ho přemluvit. Nakonec jsme se dohodli na
vystoupení s Melandzem. Ve všem ostatním jsem měla naprostou svobodu,
skoro to byla až anarchie.
Nejsem
příznivec nakupování. Když zjistím, že věci, ve kterých vystupuju, se
začínají rozpadat a je potřeba obnovit šatník, pak teprve začnu
přemýšlet o návštěvě obchodu. V soutěži jsem si sama vybírala styl -
když jsem vystupovala s písní od Björk, stylista už se ke mě ani
nepřibližoval. Pro semifinále jsem chtěla být minimalistická. Oblékla
jsem si dlouhé bílé tričko s rozparky po stranách. Leps mě zahlédl a
prohlásil: "Můj umělec se neumí obléknout!" Mám taková jednoduchá, skoro
až mužská trička ráda. Tím spíš, že na mě je co okukovat. (smích)
Byla
jsem strašně šťastná, když jsem neprošla do finále. Finále je
nezajímavé, je tam povinné zpívat hrozné písně a ke všemu vás účast v
něm zavazuje k výjezdu na turné se všemi účastníky Hlasu (kdo se dostane
to finále, už se z toho turné nemůže omluvit). Já mám své vlastní plány
na turné, které by tímhle přišly vniveč. Odešla jsem právě včas.
Já
osobně jsem, myslím, nikomu z ostatních nefandila. Nikdo ve mě
nedokázal vyvolat nadšení. Zdá se mi, že ze všech vítězů si pamatují
pouze popaře, prostě proto, že pop. A všichni ostatní vítězové...
Vskutku, je tam prostě taková strategie.
Nevím,
jestli to souvisí s Hlasem nebo výročím 15 let od založení Slot, ale
koncem roku se nám rozjely skutečně velké koncerty. Južno-Sachalinsk,
Petropavlovsk-Kamčatskij... V dubnu nás čekají na mapě taková místa, kde
jsme ještě nikdy nebyli. Ale je potřeba přiznat, že po Hlasu má o mě
povědomí i ta část veřejnosti, která na mě dřív nereagovala (babičky,
dědečci, hospodyně). Stávají se teď takové nešikovné situace, že stojíš v
obchodě u pásu s rolí toaletního papíru a najednou tě pozná
prodavačka... Necítíš se pak moc ve svojí kůži. Ale neříkám, že tahle
část publika by teď chodila na koncerty a pařila s námi.
Už
dávno nevnímám kritiku a všechny ty negativní komentáře. Mám zhruba
představu, co asi tak můžou lidi psát, vím o dvou názorech: buď "všechno
super, je to bomba" nebo "ona jenom řve". Co si z toho můžu vzít? Nic.
Nejde se zalíbit každému a nikdy jsem o nic takového neusilovala. Už
dávno žiju sama se sebou a mám všechno srovnané. Jsem taková, jaká jsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat