Nookie: "Ne vše se dá změřit čísly." (únor 2018)

Formace "Nookie" existuje už 4 roky, ale jejich popularita začala růst až poté, co se jejich vokalistka Daria Stavrovič dostala do semifinále soutěže Hlas. S Dašou jsme si popovídali o novém albu, neuskutečněném duetu s Kirkorovem a o nutnosti překonávat komfortní zónu.

 

 

Nebudu se tě vyptávat, proč jsi založila svůj sólový projekt. Zajímá mě něco jiného. Když jsi založila Nookie, dařilo se Slot dobře. Alba, turné, ocenění a tak dále. Věděla jsi, že s novým projektem budeš začínat když už ne od nuly, tak určitě od jedničky? Že budeš hrát v malých klubech, zadarmo nebo jen za symbolické peníze. Že si budeš muset ušlapat vlastní cestu.

Skupinu jsem nezakládala z ekonomických důvodů. Máme u nás takové případy, kdy hudebníci odcházejí na sólovou dráhu, aby si vydělali ještě víc peněz. Ale tehdy, když jsem začínala, jsem žádné takové plány neměla. Chtěla jsem odehrát pár prezentací v hlavním městě a pak by se vidělo. Přesně to se i stalo. První album bylo skutečně experimentální, mělo hodně svých "ale". Proto rozvoj formace přišel až s druhou deskou.

Takže jsi nepřemýšlela, nakolik se tvoje tvorba bude líbit posluchačům?

Ne. A teď vidím, že jsem racionálnímu přístupu křivdila.

V čem konkrétně?

Bylo potřeba pár věcí promyslet a propočítat. Bylo očividné, že rockové publikum nepochopí můj podivný indie-pop-rockový zvuk. U nás v Rusku je všechno buď černé, nebo bílé, žádné smíšené styly. Já experimentovala. Moje byly písně a náš kytarista Sergej se vypořádával - ne vždy - s živými aranžemi.

Měla jsi dojem, že lidi to neoslovilo?

Pochopila jsem, že mě samotné v těch aranžích nebylo dobře. Prvotní energická idea písní se hodně změnila. A navíc klidný způsob zpěvu, který je na prvním albu Živy!, když to řeknu po pravdě, není můj šálek čaje. Jsou tam dobré písně, super nápady, ale výsledkem byl jakýsi chuchvalec. Nepřirostlo mi to k srdci.

Užírala ses tím hodně?

Naprosto upřímně - ano. Celkově vždycky všechno hrozně prožívám. Nejosobněji se to dotýká tvorby, za kterou jenom ty neseš plnou odpovědnost.

A co hodnocení tvých kolegů? Nedávalo ti pokoje?

Ne, to je mi ukradené. Takové chování bych doporučovala všem muzikantům. Absolutně nasrat na to, co říkají vaši kolegové a ostatní kamarádi-muzikanti. To, na čem jediném záleží, jsou vaši posluchači a vnitřní komfort.

Jak ve vaší skupině probíhá tvůrčí proces?

Dříve jsem písně psala nejčastěji s piánem. Ale zkušenost s prvním albem pro mě byla velká lekce. Pochopila jsem, že to vůbec není moje typická energie. Nejdřív je potřeba dát písni nějakou formu, a až pak jí předat muzikantům. Koupila jsem si kytaru a naučila jsem se na ní tak nějak zhruba zachytit svoje nápady. Když přinesu track, kluci už si ho domyslí z pohledu svého prožitku, hráčského i skladatelského umění.

V Nookie to bylo poprvé, co jsi psala texty?

Ano, ve Slot za psaní textů zodpovídal Cache, já pouze někdy něco navrhla nebo dopsala. Byl to jeden z katalyzátorů založení skupiny. Vždycky jsem chtěla mluvit vlastními slovy. A to je jiný pocit. Tady se nikomu nemusím přizpůsobovat. Jestli se u Slot, jak je pravidlem, obehrávají některé odkoukané životní situace, u kterých nebyl Cache, a už vůbec ne já, tak v Nookie je všechno spojené se mnou. Texty prvního alba byly hodně potlačené a směšné, protože jsem se až příliš zabývala tím, co si o nich myslí moje okolí. Na druhém albu jsem si prostě popustila uzdu. Je to takový atmosférický proud poznání, a to se mi líbí. Hlavní je, aby ty písně rezonovaly v tobě.

Na albu Isključenija, které právě vyšlo, je pět písní, které byly už dříve vydané. Bylo jimi potřeba zkrátka zaplácnout místo?

Byla možnost je nezařadit, doplnit album nějakými jinými písněmi, ale oni, čert to vem, jsou fakt dobré. Miluju je, a potřebují mít nějaký domov. Existují lidé, kteří s umělcem žijí a sledují všechno, co vydá, a pak jsou ti, co pouze slíznou smetánku z hlavních alb. Nerada bych tyhle posluchače pouštěla. Navíc počítám s tím, že ty písně tam zapadají.

A teď vyjdou ve fyzické podobě. Disk je možné pustit si v autě, poslechnout si lepší zvuk.

Přesně.

Vzpomněl jsem si, že nemáš ve své tvorbě žádné "featy". Mnohokrát už jsi hostovala na albech jiných umělců, ale u tebe nikdo.

To je pravda, featy nemáme. Jak to tak bývá, těch pár umělců, kteří jsou mi sympatičtí, neumí zpívat. To znamená, že chápu, že tomu pozvanému umělci se nebude chtít zpívat moje slova a z muzikantského hlediska ten track nezvládne.

Máš vysoké nároky.

Protože mi záleží na tom, jaký bude výsledek práce.

Na posledním albu je píseň Before I Die. Je inspirovaná Szigetem?

Naprosto. Festival Sziget na mě udělal hluboký dojem, a všechny hluboké dojmy zanechají stopu v tvorbě. Tohle album je celé takové. Nazvala jsem ho Isključenija (Odchylky) ne proto, že se tak jmenuje jedna píseň. Zkrátka každá z těch písní vyrostla na tolika odlišných událostech, které se v mém životě za poslední dobu odehrály.

Například jaké?

Třeba Hlas. To bylo těžká zkouška. Ponoření se v neznámý kontext, do cizorodého okolí. Sama pro sebe to vnímám jako zkoušku ohněm. A myslím, že jsem jí zvládla.

Změnil se u tebe po Hlasu postoj k popovým večírkům?

Ne. Ukázalo se, proč se nám to v intuitivní rovině všechno zdá plastové a falešné. Ono to takové doopravdy je.

Bylo by možné být podrobnější? Jaké jsou základní polymery?

Zkrátka ve vztazích mezi lidmi vládne neupřímnost. Je vidět, jak mají pokřivené životní smýšlení, jak se dívají na svět. A frázi z spoledního alba "Ne vše se dá změřit čísly" mám odtud. Teď už o tom můžu mluvit. Před semifinále se tam odehrál velký skandál. Když jsme měli zpívat s někým slavným, Melandze byl to, s čím jsem se z toho s obrovskou snahou vykroutila. To bylo to nejmenší zlo, co se mi tam mohlo stát. Na jeho místě měl původně být Bedrosovič.

Proboha.

Grigorij Viktorovič, můj kouč, je úžasný chlap, ale spoustu věcí nechápe. Zavolal Kirkorovovi, aniž by se mě zeptal. Myslel, že nám tím prokáže čest. Panajotovič i toho telefonátu byl. Jemu by to nijak neublížilo, pro mě by to byla smrt. Když jsem to zjistila, nastalo kongo. Snad 40 minut jsme jeden na druhého křičeli. Říkal, že Kirkorov sedm dní po sobě vystupoval v Kremlu! Takové prachy! A já na něj křičela, že ne všechno může měřit na čísla. Na to on hulákal, že on tak měří všechno a nasrat, co si o mě bude myslet rockerská komunita. Všechno to bylo znásobené značným množstvím sprostých slov, kterých má ve svém slovníku bohatou zásobu. Ve výsledku jsem za sebou třískla dveřmi a odešla. Našla jsem si číslo na Bilana a poprosila ho, aby mi dal Noskova. To prostě nešlo. Úplně z toho zkoprněl a poprosil mě o čas na rozmyšlenou. Potom zavolal zpátky a mentorsky spustil: "Já bych vám i vyhověl, ale podle mě by to nebylo dobré rozhodnutí. Vy se v té situaci nacházíte a vy se s ní musíte vyrovnat. To, že budete zpívat s Kirkorovem, není nic hrozného." No a pak mi zavolal Leps a řekl mi, že přijde Melandze. Znovu jsem se z toho pokusila vykroutit, ale pochopila jsem, že další varianty nejsou. "Víš vůbec, co mě to stálo, abych sehnal krále popu?" řekl mi. Další den mě k sobě pozval Aksjuta. Kupodivu mi nenadával, ale řekl, že vyřídit to s Bedrosovičem byl opravdu tvrdý oříšek. A pak mi řekl, abych o tom s nikým nemluvila, že Kirkorov je strašný nepřítel.

Bojíš se ho?

Nemyslím si, že by mě vůbec bral vážně.

Když tě nedoceňují, je to největší výhoda.

Souhlasím. Aksjuta je super chlapík. Všemožně mě bránil. Když jsem vystoupila s písní od Björk, zavolal mu Ernst a ptal se ho, jakou bombu to tam pustil. Tenhle rok se do Hlasu chtěli přihlásit Slava z Amatory, Nelson ze Stigmat, ale nevzali je. Zjevně se rozhodli, že experimentů mají dost.

Cos udělala pro to, abys neprošla do finále?

Prosila jsem Lepse, aby mě vyhodil. Když postoupíš do finále, musíš podepsat smlouvu. Musíš jezdit po dědinách, vstupovat na prknech v sálech, kde se sedí. Nookie i Slot už měli na tu dobu naplánované koncerty, to otroctví bylo to poslední, co bych v tu chvíli potřebovala. Kolem a kolem byl Hlas opravdu šíleným skokem mimo komfortní zónu. Což všem doporučuju. Opouštějte svou zónu komfortu. Jinak se nic nenaučíte.

Celá formace Nookie je krokem mimo komfortní zónu. Mohla bys v klidu zpívat se Slot a nerozrušovat se.

Ano. Jsou lidé, v jejichž tvorbě je vše jasné a srozumitelné. Třeba Valerij Kipelov. Odpoutal se od Arie a dělá pořád to samé. Celý život je stejný. Nevím, jak se mohl ještě nezastřelit. Já jsem komplikovaná osobnost. Neustále sama něco měním a vymýšlím.

Zmínila jsi, že jsi založila skupinu proto, že takovou muziku ostatní nehrají.

Ano, myslím, že to je ta základní a pravdivá motivace. Ne to, že jsme se nadchli pro Linkin Park a začali dělat to samé. Když taková muzika není, je potřeba ji napsat.

Posloucháš své vlastní písně?

Ano, Pylcu jsem měla v přehrávači půl roku, a neomrzela mě.

To si neumím představit. Přece tě musela v průběhu nahrávání unavit.

Ano, po nahrávání toho máš plné zuby, ale pak si odpočineš, a písně ti začnou zase znít svěže. Nevím, jak to s tím albem bude dál. Je druhé, nestabilní a nevyrovnané. Každá píseň je oddělená historie, vyrostlá na anomálii.

Z čeho jsi usoudila, že takovou hudbu u nás nemáme? Posloucháš hodně tuzemskou hudbu?

Ano, například Pornofilmy se mi fakt líbí. Neustále se zajímám o nové tváře. Ale neobjevuje se jich tolik, takže udržet si přehled není těžké.

Možná bys mohla natočit duet s Pornofilmy?

Ano, říkala jsem si, že oslovím Voloďu, ale nenašla jsem žádnou píseň, do které by se jeho hlas hodil.

Říkala jsi, že Nookie je skupina introvertů. Nakolik jsi ty sama uzavřená?

Tak akorát. Myslím, že kdybych se sebou nepracovala, dopadla bych jako Dolphin. Ale to je pro mě noční můra, je to jako být v kómatu. Proto je jeho tvorba tak uzamčená sama do sebe.

Jako u tebe.

Ano, ale na albu Isključenija jsem vyšla za určité hranice. Na této zemi se usadil ufon a rozhodl se trochu si to tu užít.

Yoko Ono už několik let zabraňuje Marku Chapmanovi vyjít z vězení, protože pro ni prý představuje nebezpečí. Už devětkrát žádal o milost, a Yoko coby poškozená mu ji odepřela. Na jaře už to budou čtyři roky, co tě napadli v Pitěru. Kdyby na tobě záviselo, jestli Dimitrij Kostrjukov vyjde z vězení, souhlasila bys?

Chapmana uznali za příčetného, tenhle borec nenese plnou vinu. V tuto chvíli je v blázinci, a lidstvu bude lépe, když tam zůstane. Ale u nás se potuluje tolik psychopatů, že je lepší o tom nepřemýšlet.

Změnilo to nějak tvůj život?

Nijak zvlášť. Nakonec, kolem se pohybuje tolik podezřelých individuí, která se pasou na mém vkontakte, ale já na ně nereaguju. Zprávy mám zakázané. Nevidím smysl v tom někomu osobně odepisovat, stejně všem neodepíšu, a lidi budou čekat.

Proč jsi nechtěla, aby na obálce tohohle čísla byl jenom tvůj obličej? Všichni vědí, že lokomotivou projektu jsi ty, Daria Stavrovič.

Zkrátka máme pěkné fotky, které stojí za to dát na obálku. Chci, aby Nookie bylo jméno pro celou skupinu. I když je mi jasné, že muzikanti můžou odcházet, ale já vždycky zůstanu. Nikam nezmizím.

Poslední otázka. Kým budeš, až vyrosteš?

Doufám, že sama sebou. Ne, že budu, ale že zůstanu.