Jak možná někteří z vás vědí, 9. květen (moje narozeniny! :D) se v
Rusku slaví jako Den vítězství - a stejně se před revolucí slavil i u
nás. Cache se v rámci letošních oslav 70. výročí od konce 2. světové
války rozhodl vytáhnout cenné vzpomínky z rodinného archivu a podělil se
s námi o příběh svého dědečka, Ivana Ivanoviče Lobanova:
V
těch dobách si opravdu všechny generace prožily (pokud přežily) těžké
časy. Dědu nevyjímaje. Pokusím se vám to popsat v následujícím odstavci
Narozen
1910, Rabfak; hydrologický ústav Moskevského hydrometeorologického
institutu, Střední Asie, ve funkci nadřízeného skupiny zkoumající vodu v
pouštích, až do října 1941. Děda odmítnul jistoty a šel dobrovolně
bojovat na frontu. Velitel roty technického zaměření. Účastnil se bojů o
Moskvu. Za válečné skutky byl vyznamenán řádem Rudé hvězdy a dvěma
medailemi.
V lednu 1943 vybuchla německá mina, která zabila
půlku diverzní skupiny, a děda nějakým zázrakem přežil. Napůl ztratil
zrak a téměř přišel o sluch, mínus polovina prstů na rukách, střepiny mu
z těla vytahovali po zbytek života. A to žil do roku 1998. Nehledě na
všechen ten hnus (v přímém i nepřímém smyslu slova) děda vystudoval
ještě dvě školy, dokončil postgraduál a 25 let přednášel politickou
ekonomii v pedagogickém VUZu. Jezdil do práce z VDNCh až na Komsomolskou
(stanice moskevského metra). A co je pro mě nejdůležitější - oženil se a
zplodil mého otce... Protože kdo by to jinak dneska všechno psal.:)
Za
to všechno mu patří respekt a vzpomínka. Dneska bychom těžko překonali a
přežili byť jenom kousíček toho, čím si museli projít oni. Nevím, co
víc bych ještě měl napsat...
Žádné komentáře:
Okomentovat